Každý má právo bránit se proti nepravdivým nebo zkreslujícím informacím, které o něm zveřejní média. Jak ale takový spor o ochranu osobnosti v praxi probíhá?
Spory o ochranu osobnosti mají řadu specifik, která jsou pro laiky často nesrozumitelná. Jak tedy postupovat, pokud o Vás nějaké médium zveřejní informace, jež se Vás dotýkají?
Nezapomínejte na právo na odpověď
Tiskový zákon i zákon o provozování televizního a rozhlasového vysílání upravuje tzv. právo na odpověď. To vzniká v situaci, kdy je zveřejněna informace, která se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí. Požadovat odpověď na informace, které o Vás byly zveřejněny, můžete ve lhůtě 30 dnů ode dne zveřejnění. Je škoda tohoto práva nevyužít. Zatímco tištěná média, televize i rozhlas jsou povinny řádně a včas požadovanou odpověď zveřejnit, je dodnes otázkou, zda toto právo mají i online média. Přesto lze doporučit ho uplatnit i v případě, že se Vás dotkne text zveřejněný na internetu.
Jak uspět v žalobě?
V případě sporů o ochranu osobnosti musí žalobce tvrdit a prokázat, že (i) konkrétní vydavatel o něm zveřejnil nějakou informaci, (ii) že tato informace je schopna zasáhnout do cti žalobce. Žalobce nemusí prokazovat nepravdivost tvrzení. V tom je tento typ sporů specifický – je na médiu, aby prokázalo pravdivost (oprávněnost) svých tvrzení. To platí v případě, že se žalobce domáhá toho, aby byl text odstraněn a aby se vydavatel omluvil. Pokud žalobce vedle omluvy požaduje i náhradu nemajetkové újmy v penězích, požadují soudy, aby prokázal, jaká „mimořádná“ újma mu vznikla.
Problémy současné praxe?
- Soudy dodnes přiznávají peněžitou náhradu nemajetkové újmy ve spíše symbolické výši. Zjevně nepřisuzují hodnotě lidské důstojnosti takový význam, jaký by si zasloužila. Docílit peněžité náhrady vyžaduje u poškozeného schopnost nejen tvrdit, jaká konkrétní újma mu vznikla, ale také to prokázat. Zejména v případě zásahů ze strany médií (kdy již samotné zveřejnění nepravdivé informace může snadno poškodit čest člověka u obrovské skupiny lidí, zničit člověku profesní kariéru i rodinný život) je podle mě tato soudní praxe dlouhodobě neudržitelná.
- Ačkoliv zákon přiznává právo na ochranu osobnosti (pověsti) fyzickým i právnickým osobám, podle aktuální judikatury Nejvyššího soudu se právnické osoby (firmy, spolky apod.) nemohou domáhat práva na náhradu nemajetkové újmy, tedy práva na omluvu ani na peněžitou náhradu. Podle mého názoru je tato interpretace práva chybná, nebo minimálně nespravedlivá. Je totiž více než zřejmé, že i právnické osoby si zaslouží ochranu proti zásahům do jejich pověsti. Je otázkou, zda změnu lze prosadit soudní cestou (tedy prosazením změny názoru Nejvyššího soudu), o což usilujeme v jednom právě běžícím sporu, nebo bude vyžadovat změnu zákona. V každém případě jde o problém, který je potřeba řešit.
Zajímavé judikáty:
Nález Ústavního soudu č. I. ÚS 1586/09
„Je tak jakýkoliv zásah či snížení lidské důstojnosti skutečně nezbytné vnímat jako zásah velmi závažný a tedy i stěží reparovatelný, neboť lidská důstojnost je hodnotou horizontálně neporovnatelnou s ostatními ústavními hodnotami či společenskými normami, je zcela nenahraditelná jiným statkem, tím méně je pak hodnotou kvantifikovatelnou či vyčíslitelnou v penězích.“
Nález Ústavního soudu č. I. ÚS 453/03
„Dalším obecným pravidlem, které lze dovodit z evropské judikatury je, že chce-li kdokoliv zveřejnit o jiné osobě informaci difamačního charakteru, nelze jeho počínání považovat za rozumné či legitimní, pokud neprokáže, že měl rozumné důvody pro spoléhání se na pravdivost difamační informace, kterou šířil, a dále pokud prokáže, že podnikl řádné dostupné kroky k ověření pravdivosti takové informace, a to v míře a intenzitě, v níž mu bylo ověření informace přístupné, a konečně, pokud sám neměl důvod nevěřit, že difamační informace je nepravdivá. Zveřejnění takové informace nelze považovat za rozumné i tehdy, pokud si šiřitel informace neověří její pravdivost dotazem u osoby, které se informace týká, a nezveřejní i její stanovisko, s výjimkou nemožnosti takového postupu anebo tam, kde to zjevně nebylo nutné. Důležité pro zvážení legitimního zveřejnění informace je zkoumání motivu zveřejnění. Legitimitu zveřejnění informace nelze dovodit, pokud byla dominantně motivována touhou poškodit difamovanou osobu, pokud šiřitel sám informaci nevěřil anebo pokud ji poskytl bezohledně, aniž by se řádně staral o to, zda je či není pravdivá.“